Od 22. dubna do 31. července 2021 jste se mohli zapojit do literární soutěže Stoletý strom vypráví.

Ve středu 20. října 2021 v rámci akce Den stromů a Den Země byly v sadu Dr. E. Beneše slavnostně vyhlášeny výsledky a předány odměny oceněným autorům.

Autory oceněných příspěvků jsou:

• Dana Blažková –  Rozhovor s Husovou lípou
• Lucie Křístková – Stoletý strom vypráví
• Lenka Michálková – Dětství pod jabloní
• Vendula Nguyenová – Zloděj jezevců

Blahopřejeme všem oceněným autorům! Plné texty oceněných příspěvků najdete níže.

Rozhovor s Husovou lípou

Husova lípa je krásný, mohutný strom s obvodem kmene 448 cm, který najdeme v Kopřivnici poblíž místního koupaliště, na Lašské naučné stezce Kopřivnice.

Vážená Husova lípo, nacházíte se v přírodním parku Podbeskydí, na klidném místě u lesa, se svou výškou 34 m máte i výhled do okolí.  Jak se Vám zde žije?

Máte pravdu, stojím na opravdu pěkném místě. Mám rozhled, mé kořeny mají dost vody z blízkého potůčku. Můžu se vyhřívat na slunci, ale jsem také částečně ve stínu lesa. Každé jaro mé květy opylují včely z blízkého úlu. Kolem mne je spousta stromů, se kterými si ráda povídám. Vídám zvířata, která se kolem potulují. Jen se mi stýská po mé rodině. Kdysi nás tady stálo celé stromořadí, naše rodina Lípy srdčité. Zůstala jsem jediná, ale bohužel i to patří k životu…
 

Jste lípa, náš národní strom, z květů líp lidé vaří velmi oblíbený čaj, lipový med používali k léčivým účinkům již ve Starém Řecku. Lipové dřevo je jedno z nejžádanějších, měkké, dobře zpracovatelné, nejvhodnější k ručnímu vyřezávání… Vašich předností je mnoho, jste hrdá, že jste právě lípa?

Ano, je to tak. Jsem hrdá na svůj rod. Nejen lípy srdčité, ale i ostatní druhy líp se těšily úctě lidí již od pradávna, lidé nás sázeli například
při narození prvního potomka, chránili nás, protože jim přinášíme mnoho dobrého.
 

V roce 1933 byl u Vás položen pískovcový památník s nápisem Husova lípa a symbolem kalicha na počest mistra Jana Husa. V roce 1997 jste byla vyhlášena památným stromem ČR. Jak Vás to osobně změnilo? Nepřišla závist okolních stromů?

Ale kdepak, my stromy si přece navzájem nezávidíme jako vy, lidé. A já se také nezměnila. Spíše stárnu a nad mnoha věcmi už dokážu mávnout větví. Třeba když u mě lidé kouří a mým listům se potom špatně dýchá. Nebo kolem pobíhají děti a křičí hrozně nahlas. Jinak ale děti vídám nejraději. Jsou zvídavé a dělá mi radost poslouchat to jejich veselé švitoření.
 

Čeho všeho jste za těch 150 let života byla svědkem, co jste zažila a na co ráda vzpomínáte?

Když jsem byla mladá, Kopřivnice ještě ani nebyla městem. Vlastně skoro ani nebyla. Vyrůstala jsem a pozorovala, jak pomalu přibývá domů a budov, lidí… Kopřivnice mi doslova rozkvétala před očima. S lidmi jsem toho zažila opravdu hodně. Od mileneckých polibků v objetí, přes rozpory a hádky až třeba k debatám o konci světa… Pod mými větvemi se toho událo mnohé. Moc ráda vzpomínám na časy, kdy si ke mně lidé přicházeli sednout na lavičku a jen tak si popovídat, kdy ještě neměli mobily a nikam nespěchali. I dnes se takoví najdou, ale mnohem více je těch, kteří kolem mě jen projdou s mobilem v ruce, kolikrát se ani nezastaví… Je mi jich líto.
 

Co byste, s Vašimi zkušenostmi, poradila mladým stromům, aby se jim dařilo co nejlépe?

Učit se od starších stromů, využívat svých předností, pomáhat si. Být trpěliví s lidmi.
 

Na závěr Vám chci poděkovat za rozhovor. Bylo mi potěšením se s Vámi setkat osobně a dozvědět se o Vás a Vašem životě víc.

I mě těšilo. Mám radost za všechny stromy, zvířata, přírodu, že lidem není lhostejný náš osud. Někteří možná „slepí“ jsou, ale já jsem od přírody optimistka a věřím, že je a bude stále více těch, kteří svůj
vztah k přírodě budují celý život a snaží se chovat tak, aby svou planetu nedovedli svým konáním ke zkáze. Byla by to přece věčná škoda. Naštěstí mnozí z Vás už na to přišli…

Dana Blažková

Stoletý strom vypráví

Kolem toho stromu jsem chodila domů skoro každý den, ale nikdy jsem mu nevěnovala větší pozornost. Až jednou, když už jsem byla velmi unavená po celodenní pouti a mé nohy už nezvládaly udělat byť jen jediný krok. Padl mi na něj zrak, abych byla upřímná zahleděla jsem se spíš na dřevěnou lavičku, která se pod ním schovávala. „Chvíli si tu odpočinu,“ řekla jsem si v duchu a usadila se.

Po chvíli mi padl zrak na strom. Jeho starý kmen naznačoval, že tu už nějakou dobu roste. Ten strom byl nádherný. Nikdy dřív jsem si toho však nevšimla až nyní.

Zadívala jsem se do jeho koruny. Vítr rozhýbal větve. Znělo to, jako by strom šeptal. Jako by mi chtěl povyprávět, co všechno viděl pod sebou. Co všechno se tu odehrálo po dobu jeho působení na planetě Zemi.

„Co by mi ale mohl takový starý strom chtít říct?“ Snad by mě mohl chtít poučit. Postěžovat si, jak jsou lidé nezodpovědní a vyhazují odpadky všude kolem bez ohledu na následky. Taky by  mi mohl vyprávět nějaký příběh, který se zde odehrál.

Uplynulo mnoho let a strom zažil hodně příběhů. Hodně lidí se pod ním hádalo, plakalo, nebo se smálo. Vyprávěl by mi o milencích, kteří se tu drželi za ruku a o klucích, kteří pod ním hráli kuličky.

Možná by mi chtěl povyprávět o všech zvířátkách a ptáčcích, kterým poskytl domov a o veverkách, kterým daroval své plody, aby v zimě nestrádaly. Možná by  zavzpomínal na všechna zajímavá vozidla, která projela po nedaleké cestě. Vzpomínal by na motorky, které zde vypustily svou duši, na sanitky, kterým držel palce, nebo spíše své listy, aby dovezly zraněné do nemocnice včas. Třeba by zabrousil do historie a povyprávěl o veteránech, kteří tudy vezli dámičky s obrovskými klobouky, na ruské tanky i německé trabanty. Takový strom má jistě hodně vzpomínek a zážitků, o které by se chtěl podělit.

Začalo se však smrákat. Podzimní odpoledne se rychle přehouplo do chladného večera a za okamžik už jsem viděla jen můj stín ve světle lampy. Až nyní jsem procitla. Byla jsem tolik zabraná do svých myšlenek (do jakéhosi rozhovoru se stromem), že jsem si až nyní povšimla chladu, který objímal celé mé tělo. Mé nohy už dávno nebolely a já se mohla vydat k domovu. Ještě jsem se v duchu rozloučila se stromem a slíbila mu, že ho co nejdřív zase navštívím. Strom naposledy zamával větvemi a za chvíli se už tichou ulicí rozezněly mé kroky mířící k domovu.

Lucie Křístková

Dětství pod jabloní

Kráčím po ulici Francouzská směrem sídliště Sever. Ale tentokrát oproti svému zvyku zabočuji doleva do ulice Česká. Za socialismu se tato ulice jmenovala Gustava Klimenta, podle významného komunistického politika. Jako děti, tedy já a moji dva mladší bratři, jsme tudy pravidelně každé léto chodívali k babičce.

Mířím až k místu, kde stával její rodinný domek s popisným číslem 618. Jako jediný objekt v těchto místech byl počátkem osmdesátých let vyvlastněn a následně zbourán za účelem rozšíření již vybudovaných jeslí. Ironií osudu je, že se pak žádná výstavba nikdy neuskutečnila. Rok poté babička zemřela.

To je hlavní důvod, proč těmito místy raději nechodím. Ano, nešla jsem tudy dobrých čtyřicet let. Tím netvrdím, že nevím, jak to tam vypadá. Z chodníku vedoucím kolem sídliště Trappes tam lze také nahlížet.

Dnes se jdu podívat, jak je na tom naše jabloň, nejoblíbenější strom našeho dětství. Přes plot už není vidět jako dřív. Všechno před a za ním je zarostlé podivnými keři, jejichž semena se tam náhodně ujala. Rozhrnuji větve, nejde to vůbec lehce, a ujišťuji se: můj strom stále stojí, i když to zdaleka není, co bývalo. Němý svědek našich dávných her a smíchu je scvrklejší, ale, jak vidím, stále rodí jablka. Zdalipak mají ta raná žlutá jablíčka stejnou chuť jako před lety?

Zde se nacházel náš prázdninový ráj. Z ulice vedly do ráje dva schůdky, následoval dlážděný chodník, rychle kolem studny (dodnes slyším zvuk jedné vyviklané dlaždice) a hurá na zahradu. Samozřejmě, že jsme coby slušně vychované děti zavolaly na babičku: „Ahoj, babi, tak jsme tady!“ Za chvíli se k nám přidala i sestřenice.

Byla jsem nejstarší z vnoučat, a proto mě bratři i sestřenice brali jako přirozenou autoritu. To já jsem určila, kde konkrétně bude mít každý z nás na jabloni své místo (takzvané sedátko). Pro naše dětské duše bylo nejradostnější vyšplhat se nahoru do větví, usadit se, spřádat nejrůznější plány anebo jen tak koukat na ten svět pod námi téměř z nebeských výšin.

Nebo jsme si pod náš strom natáhli deku, rozložili lehátko či postavili stan. Stín v horkém letním dnu měl blahodárné účinky.

Čas tenkrát utíkal mnohem pomaleji, dny se zdály delší a kupodivu i prázdniny téměř nekonečné. I život jakoby neměl konec a smrt se týkala jen těch druhých.

Na místě, kde dnes stojí sídliště Trappes a vůbec celý Sever, se v oněch časech táhly jen pole a louky. Z oné strany nebyl tenkrát žádný plot, žádná hranice, co by nám bránila opustit zahradu, jakoby utéct, a podívat se kousek dál za humna. Ten pocit svobody byl neuvěřitelně sladký a budoucnost v sobě zahrnovala neomezené možnosti.

Jako dítě jsem nevěděla spoustu věcí a musím přiznat, že ten stav přetrval až do dospělosti. Mám na mysli objímání stromů. Naše jabloň by si zasloužila objetí od nás všech čtyř malých nezletilců. Ale takové věci se tenkrát nenosily.

Staří Keltové věřili, že stromy mají magickou moc. Uctívali je a obdivovali. Lidské vlastnost přirovnávali k vlastnostem vybraných stromů a vytvořili tak kalendář a posléze i horoskopy.

Moje jabloň tam ovšem nenajdu, protože v tom seznamu ovocné stromy nejsou. Ale mně to nevadí ani trochu. Já vím totiž své.

Lenka Michálková

Zloděj jezevců

„Pojď si hrát! Ty budeš zloděj a já budu policajt!“ vykřikl malý Péťa.

„Já a zloděj? Co jsem asi tak ukradla?“ odpoví Verča, která jde ruku v ruce s Viktorem ve stopách malému Péťovi.

„No… Jsi zloděj, takže jsi musela něco ukrást,“ zamyslí se Péťa.

„Moje srdce,“ neváhá Viktor a přisune se k Verči blíž.

„Jezevce?“ podiví se Péťa v čele skupinky. Náskok mu zhoršuje doslech.

Na tom už ale nezáleží, protože došli, kam měli namířeno. Jeho pozornost se proto obrátí od hlídajícího páru na všechny potenciální stromy k pokoření.

První má moc pichlavé jehličí, pod dalším roste kupa nepříjemných kopřiv, dalšímu rostou větve moc vysoko, nebo rostou moc tenké a krátké. Jiný má na sobě spoustu mravenců a z dalšího se na něj ošklivě podíval datel, nejspíš pan domácí onoho stromu. Na kraji se ale přece jen tyčil strom hodný pokoření.

I když „tyčil se“ nejspíš není nejvhodnější výraz. Listnáč totiž nestál rovně. Vypadal spíše, jakoby ho píchlo v zádech a tak byl vzpřímený možná takový metr, než se začal zohýbat do pravého úhlu. Nemyslete si, že si takový strom snad vymýšlím… Ba ne! Opravdu tak rostl. Nejspíš proto, že mu stínily stromy starší, mohutnější, musel se pro hřejivé paprsky slunce natáhnout. Proto se klaněl od lesa k louce. A jakmile se náš listnáč dostal k paprskům, v místě, kde mu začínala hustá koruna, se opět rovnal, snad aby mu koruna z kmene nespadla.

„Vysaď mě tady!“ poručí si nejmenší.

Pár proti jeho gustu nepřiběhne na povel, ale blíží se i nadále stejně klidným krokem. Viktor zvedne Péťu a usadí ho na strom. Sám si za ním vyleze a přidá se k nim i Verča.

Už to bude věčnost, co Verča vylezla na strom. A to přitom jako malá neustále visela na starém ořešáku nad potokem. Kolikrát na ni pořvávali kolemjdoucí, kterým cesta vedla přes most, ať na něj neleze, že si něco zlomí, nebo že zavolají pány policisty a ti si to vyříkají s rodiči a ti zase dají výprask oné malé uličnici. Má na svůj ořešák hezké vzpomínky. Samozřejmě, že šplhala i po jiných stromech a spadlých kmenech, ale tenhle byl její oblíbený ve městě.

Viktor bydlel u lesa, takže měl oproti Verči bohatší vzpomínky. Do lesa chodíval téměř denně už od mala. Tahal staré dřevěné palety do větví a zavěšoval provazové žebříky, aby si postavil vlastní nadzemní základny. Taky kradl sousedům ve vesnici třešně, jablka a vlastně všechno, co se dalo jíst. Později chodíval do lesa se svým věrným psím společníkem, který byl vděčný za každou procházku. Samozřejmě rád vzpomíná i na nedávné procházky s Verčou a na opékání u řeky protékající lesem. Stromy v okolí mu daly příjemné prostředí pro mnoho vzpomínek.

Snad i malý Péťa bude mít na co vzpomínat. Třeba i na to, jak pokořil právě tenhle podivný listnáč a na to, jak Verča ukradla jeho bráškovi Viktorovi jezevce.

Vendula Nguyenová