Světoběžnice Jana Ptáčková (Jana Ptacek) nám poslala dva příspěvky ovlivněné jejími cestami. Jsou bez diakritiky, protože všemožně po světě nejsou české klávesnice a programy, které si s háčky a čárkami rozumějí. První text pochází z listopadu 2001:

MIA a ORY

Dobry den, to je tma.
Vy nechytate potme mury?
Vy nemate doma Possuma?
A vy snad ani nevite, kdo Possum je? To abych se hned predstavila.

Jsem Ringtail Possum. Jmenuji se Mia.
Mam husty sedavy chlupaty kozisek a hlavicku s hnedyma koralkovyma ockama. Vsechno ostatni je drobounke - moje vstricna ouska, protahly nosik a tlamicka s bilymi zoubky . Az na vousky, ty jsou dlouhe. Malem bych zapomnela na ocasek. Umim ho stocit do maleho tesneho prstynku nebo obepnout kolem vetvicky stromu. Vejdu se vam klidne do dlane. Tak to jsem prosim ja. To trosku vetsi roztomile sebejiste zviratko vedle me je braska Ory. Jsme dvojcata.

Nasi lidi nas nasli v Australii v nasi prirode v sopecne rokline.
Tam vam je tak krasne. Plno stromu a keru s barevnyma kvetama a bobulkama. Tam, na eukalyptovem strome, nedaleko stare kamenne sopecne ruzice, vedle velkych sopecnych skalnich varhan, jsme se narodili. Nas domecek v dutine stromu se nam velmi libil. Nejlepe ze vseho ale bylo ve vaku u maminky blizko mlicka. A vy jste nevedeli, ze Possum je vacnatec, jako treba klokan nebo koala? Tak ted uz to vite.

Jednoho vecera maminka vyrazila za necim k jidlu, jak uz to Possum v noci dela. On je totiz nocni zvire a tak ma v noci den a pres den naopak spinka. Nam rikala, abychom na ni pockali ve vysoke trave. Byla nam s Orym trosku zima. Schoulili jsme se k sobe, ocasky jeden pres druheho a cekali a cekali. Rano jsme se bali jit spat a meli jsme hlad. Uz to bylo jasne. Ztratila se nam maminka. Bylo nam moc smutno.

Slunicko se schovalo za mraky. Udelala se zima, vitr ohybal stromy a hnalo se na dest. Strachem jsme nemohli spat a stale jsme cekali, ze se maminka vrati. Kdyz tu najednou slysime: "Je, dva chlupati kocourci." No teda prominte… "Ti jsou malinci. A bez mamy, chudinky. Co s nima? Kdyz je chyti boure, nejspis prijdou o zivot." Byla to nase lidska holka a lidsky kluk. Nechali nas vydesene v trave a hledali maminku. Kdyz ji nenasli, chtelo se mi na mou dusi brecet, I Orymu. Rozhodli se, ze pujdeme s nima. Lidsky kluk sundal svou kozenou bundu, co vonela jako maminka, a nesli nas do cehosi, co umi behat, trebaze to nema nohy. Hruzou, steskem po mamince a hlady jsme na kline lidske holky usnuli.

Lidska priroda se mi moc nelibi. Lidi nevedi, co je hezke bydleni. Pripada mi, ze si pocinaji, jako kdyby nikdy nevideli utulnou dutinu stromu. Misto ni si staveji takove velke hranate diry a rikaji tomu dum. "Tady budou bydlet," rekla nase lidska holka a vystlala hadriky a suchym eukalyptovym listim prazdnou krabici od kociciho pisku. Jen jsme se na sebe s Orym podivali a on utrousil: "No,nazdar!" Venku vsak zacal lijak. Kdo vi? Mozna, ze v krabici bude lip nez na vetru v mokre trave. Po kratke diskusi se lidska holka s klukem dohodli, ze je potreba, abychom meli jmena. Od te doby jsme Mia a Ory. Jako kazda jina mladata, take ja a Ory si radi hrajeme. Nase nejoblibenejsi hry jsou dve: na hadanky a na schovavanou. Do hadanek jsme se pustili hned. Nechali jsme nase lidi hadat, co jime. To bylo porad, co asi jedi? Mlicko? Ovoce? Nebo co? Pro zacatek jsme dostali mlicko. To se muselo ohrat a kapatkem se nas v pozdnim odpoledni snazili primet k casne snidani. Ory byl celkem spokojeny, ale mi moc nechutnalo. Nastesti ma lidska holka vzdycky doma plno ovoce a nejakou zeleninku. Vecer prislo vice lidi a jedno lidske mlade. Meli byste videt, jak se nas balo. Bylo nam z tolika ruchu nedobre a tak jsme se rozutekli. Ory vyrazil vzhuru po jakesi snure, k cemusi, co mluvilo a delalo svetlo. To se vsem naramne libilo. Nazitri nam lidska holka prinesla naruc dobrot z nasi prirody. Vetev s cervenyma bobulkama, fialove kvety a ruzne eukalypty, co jsou k jidlu. Nejlepsi je ovsem nase nova vetev. Klene se krasne nad zemi a tak na ni muzeme s Orym sedet a bimbat ocaskama dolu. A k snidani nam lidska holka slibila pochoutky, jablka a mrkev. Dneska jsme si s Orym poprve rikali, ze zivot v lidske dire treba nebude tak spatny.

Bez varovani jsme treti den nasim lidem predvedli nasi druhou nejoblibenejsi hru. Rano nas nemohli najit. Lidska holka normalne nema moc casu, protoze chvata do cehosi, cemu rika prace. Ale to jste meli videt. Oba lidi prosmejdili kazdy otvor. Lidsky kluk se dokonce dival, jestli nejsme utopeni v tom kole s vodou. Mysleli jsme s Orym, ze se snad rozbreci. Tesne predtim, nez lidska holka odchazela, jsme se my dva jako vzdali a nechali se najit v koupelne v kosi na spinave pradlo, v cemsi, cemu nase holka rika nohavice. Podobnou malinko jinou vec nosi nase lidska holka na sobe. Dvema vakum na te veci rika kapsy. Do jednoho z nich nas nekdy oba spolu ulozi. Tam se krasne spinka, jako u maminky. To mame s Orym radi . To pry je od nas pokoj.

Po porade s Orym jsme vymenili nasi kocici krabici za kos na spinave pradlo v koupelne a tam v kozisku lidske holky, kteremu ona rika kalhoty, budeme bydlet. V kosi je prostorne, prijemne teploucko a da se tam rychle ustoupit primo z nasi vetve po jakesi snure za cimsi hranatym, co nekdy priserne huci a toci se dokola s lidskymi kozisky. Nasi lidi take do diry vedle nas chodi kazdy den poustet vodu. Pry se tam myjou nebo jak se tomu rika. A prestavte si, lidska holka tam stoji ve vode potme. To, aby nas nerusila. Ale stejne si nedpusti nas pravidelne pohladit a poskrabat za ouskem. Ory uz ji tuhle rikal: "iiiii." Kdyz se vecer probudime, nasi lidi uz pripravili snidani. Tuhle hadanku jiz rozlustili.a vedi, co nam chutna. Milujeme jablicka ze sadu, ranne mrkvicky,mango zeleny salatek a eukalyptove lupinky. Lidska holka dokonce objevila ucinenou pochoutku: cerveny kvet Lahvoveho kartace.

Po jidle delame chvili louzicky. Holka s klukem za nama hned behaji a louze cisti, protoze jinak z nich bez prodleni ocasky kreslime hada, reku a tak. Nasi lidi vytvarnictvi moc neocenuji. Pak je cas na hry. Radime si na vetvi, na snurkach a zabyvame se pruzkumem vubec. Tuhle jsme se schovali do nejake chlupate kuze, visici na vetvi. Nasi lidi se smali. Rikali, ze je to rucnik. Vedle v dire je jakesi drevo na nizkych nozickach. Zpod neho se vyborne pozoruje, co delaji nasi lidi a kde by mohlo byt neco noveho k jidlu. Nasi lidi uz prisli na nas dalsi trik. Vedi, ze se s Orym mame radi a ze nikdy nejsme daleko jeden od druheho. Tak se moc nevzrusujou, kdyz vidi jen jednoho z nas.

Nase lidska holka porad chtela vedet, jestli nam nic nechybi. Rozhodla se nas proto zvazit. No, uznejte. Ja nevim, co to je za napad, vazit Posssuma v misce na mouku. Tak jsme se s Orym dohodli, ze se zvazit nedame, ze se proste schovame nebo uteceme. Jenze lidska holka se tak jednoduse odbyt nedala. Hrali jsme na honicku a chytila me. Posadila me do misky a rucicka vah prudce vyskocila na 140 gramu. Ja jsem si ale rikala: tudle. Jednim skokem jsem byla na stole, kam vzapeti za mnou dopadla miska vah. Holka rikala: "Do prkynka," ale chtela nas porad zvazit oba. A tak jsme se opet vsichni tri honili po lidske dire. Zase lapila Possuma, opet s nim na vahu a povida: "To je zajimave, zase 140." A celicky proces se opakoval jeste jednou, protoze se chtela ujistit. Teprve pak ji doslo, ze chytla a vazila trikrat me a ze se Ory chichta zpod toho dreva na nizkych nozickach.

Po jidle si vecer radi hrajeme s nasima lidma. Po pravde receno, je s nima docela zabava. Nechaji nas sedet na ruce a otocit si ocasek okolo jejich prstu, litat vzhuru dolu a treba I trochu skrabout a kousnout a hrabat se jim ve vlasech. Party ale poradame, az nasi lidi spi. Zbastime vsechno, co nam pripravili a rano, kdyz nasi lidi vstavaji, je vsude plno slupek, louzicek a kreseb. Nedavno jsme s Orym soutezili, kdo driv vybehne na roli toaletniho papiru. Role se s nama zacala odmotavat. No, moc se nam to libilo. Ani nevim, kdo vyhral. Zeme ale byla krasne vystlana odtocenym papirem, jako listim v nasi prirode. Lidsky kluk vstaval prvni a volal na holku: "Pojd se podivat." Sedeli jsme v kosi, ani jsme nedutali. A oni se zacali hrozne smat. Pry to v nasi dire vypadalo, jako po flamu.

Nekdy pristihneme nase lidi, jak dlouho diskutuji o nasi budoucnosti. My to snad ani nechceme slyset. Vzdyt porad rikaji, ze jsme jeste mali chlupati kocourci. Predesly vikend vsak jeli do nasi prirody a rozhodli se, ze mozna nadesel cas pro nase prestehovani. Jeli jsme do buse k jinym lidem, kteri se nam tolik nelibili, protoze rekli, ze tam nemuzeme zustat. Bali se, ze bychom jim snedli urodu. Ani ve vybehu pro slepice nas nenechali na noc. To se zase bali, aby nesnedlo neco nas, kdyby se nam podarilo utect. A tak jsme na noc skoncili v dalsi lidske dire, kde se kazdy den pousti voda. Aspon jsme dostali novou krasnou vetev velkou jako strom.

Jenze si predstavte, tihle lidi meli taky cernou kocku. Ta z nas nemohla oci spustit a jen cekala, jak by se k nam mohla dostat. Bylo mi z toho nejak divne po tele a rikam Orymu, ktery s klidem chroupal mrkvicku: "Pred dirou sedi na rohozce kocka." "A co chce?" povidal. Hned nato kdosi otevrel a Ory vyrazil do sveta, primo kocce pred cumak. Jenom jsem slysela "iiiii" rachot a dusot a nasi lidskou holku, jak k tem dvema bezi a krici: "Pustis ho, potvoro!" Kocka Oryho pustila, vytrhla mu jen par chloupku z kozisku. Ten se vam klepal, kdyz ho nase holka prinesla zpatky. Tak tedy s tema lidma a s tou kockou, vam povim, ze nechci nic mit. Vratili jsme se docela spokojene k nasim lidem a privezli jsme si ten strom. To je vam parada, vzdyt z nej muzeme curat primo dolu. To je uplne, jako v nasi prirode.

A co se nestalo dal. K nasim lidem zase prijeli nejaci jini lidi. A porad courali kamsi, cemu rikaji balkon.To bylo neco pro nas. Nova hra. Zjistili jsme, ze nase lidska holka tam ma v bedynce plno zelenych listku. Ty nam pane chutnaly. A jeste se v nich dalo schovat. Ory v nich zustal, ale ja jsem rikala, ze to nasim lidem nemohu udelat. Co kdyby se jim neco stalo z uleku, ze jsme se docista ztratili? No, meli jste videt, jak se stejne bali, nez Oryho objevili. Jak videt, Ory se z te kocky brzy vzpamatoval, kdyz mel zase naladu na legracky.

Nas jidelnicek se stale vylepsuje, jak jsou nasi lidi moudrejsi, co ma Possum rad. Pridali nam papayu, vyhonky alfa alfa a ohromnou dobrotu - zbytky z kurete, ikdyz ten posledni napad se nasi lidske holce moc nelibil. Nam vsak jo. Vubec jsou ti nasi lidi stale chytrejsi, co se Possumu tyce. Mozna, ze v te jejich prirode bychom treba mohli zustat. Smula je, ze oni ale ocekavaji zase plno jinych lidi. A tak rikali, ze je cas, abychom se vratili do nasi prirody. Jak to mohou rict? Copak zapomneli, ze jsme porad mali kocourci? Jen at pockaji, bude se jim pekne styskat. Pokud jde o nas dva, nejradeji bychom nekam zalezli a sli fnukat. Ale Possumi nebreci.

Nase lidska holka nas vzala do sveho spaciho kose. Mazlili jsme se s ni a spinkali u ni na zadech zrovna jako lidi, aby nerekla. Mohlo nas ovsem napadnout, ze to je naposled. Pak nam pripravili malou krabici a nove spinkani a jidlo a lidsky kluk nas dovezl do nasi sopecne rokliny…

Je vecer. Jakasi velka koule nahore dela nadherne svetlo. Je mi smutno, tak pisu. Nasi lidi slibili, ze nas budou jezdit navstevovat. Ja se tak tesim.

Vase MIA.

A tento text napsala Jana Ptáčková v září 1998:

Z l a t e   v l o c k y

aneb Kazdy by mel v zivote jednou hledat poklad.

"Sbiranim zlatych vlocek jeste nikdy nikdo nezbohatnul, Rudolfku. Posledni, kdo meli nejakou sanci, byli v pulce minuleho stoleti cinsti ucastnici Zlate horecky. A kdyz uz me nutis citovat klasika, tedy O"Henry rikal, ze ti stastnejsi z nich si vydelali tolik, ze si mohli koupit cinovou rakev, aby se v ni vratili zpatky do Ciny," mudroval Celda, vynikajici geolog a nas spolecny pritel na sve kanadske farme pri dojeni kozy. Ruda totiz prave oznamil, ze pomyslime na malou soukromou zlatokopeckou vypravu do kanadskych hvozdu a ze bychom chteli rano vyrazit.

"To skoro vypada jako jemna narazka na moudrost naseho rozhodnuti a pokus o privedeni clenu navrhovane expedice k rozumu," konstatovala jsem. "A co takhle romantika ?," ozvalo se za mnou. Nasledujici debata se protahla, zaver vsak byl jasny - jedeme na zlato. Vypuklo nadseni umerne velkemu ocekavani. Za idealnich podminek jsme se meli vratit s dukazem o tom, ze ne kazda geologicka teorie musi byt nezbytne pravdiva a ze kdo hleda na spravnem miste, muze stale jeste najit poklad.

Vyrazime v utery, 30.srpna. Nasim hlavnim cilem je srub v kanadske divocine u nevelkeho pritoku reky Osilinky v centralni Britske Columbii.

Zcela podle zasluh, Ruda skoruje funkci vedouciho vypravy. Stravil uz totiz prospektorovanim v kanadskych pustinach nejaky patek. Zil jako zalesak a jeho jedinym prijmem byl vytezek z prodeje zlatych supinek a nugetku. Tezko bychom mohli najit vetsiho znalce v oboru. Navic je nam z jeho vypraveni jasne, ze dobrodruzstvi nas proste minout nemuze, ikdyby nakrasne chtelo.

Bob a ja jsme mimochodem prave na ceste kolem sveta a vyprava za zlatym trpytem je dalsim z necekanych vitanych prekvapeni. Cestujeme starym bytelnym Pontiacem zvanym Ponorka. Vlaci za sebou prives plny vybaveni, bez ktereho se zadny seriozni zlatokop neobejde. Je tam saci souprava, kompresor, skafandr, suchy oblek, olovene zavazi, kbelik a lopatka na vzorky, zlatokopecke panvicky, kovova pramice, dale vzdy potrebna sekera, acetonova lampa, rybarsky prut a ingredience na neselhavajici navnadu. Tento tajny recept Ruda ziskal od jakehosi indiana po dvoudennim pratelskem vyjednavani, obnasejicim nejednu dymku miru a nemalo dousku ohnive vody. Bereme taky Rudovou pusku. Jsou na ni ryhy od medvedich zubu a Ruda prisaha, ze bez ni neda ni ranu. Pravidelny ucastnik Rudovych vyprav s nami vsak nepojede. Jeho pes Smokie se bohuzel nevylizal z ran, utrpenych v nedavnem souboji s dikobrazem. Bob a ja planujeme spat ve stanu jmenem Hangar. Ma jedinou nevyhodu, totiz rozbity zip. Ruda nam vysvetlil, ze to je od minula, kdy do stanu vecer najednou bez zaklepani vstoupil medved.

Co se tyce planovaneho jidelnicku, maso pry je zaruceno, protoze budeme lovit. Pro konkretni predstavu o nasem zamyslenem hodovani dostavame od Rudy prednasku o polevce z medvedich tlap, medvedim na divoko a podobnych specialitach . Krome toho se Ruda dusuje rybarskymi uspechy. Do privesu tedy ukladame jen prilohy. Ruda trva na cesneku, koreni a kolinkach. Dale bereme chleba, ryzi, pytel orechu a nekolik konzerv fazoli v tomate, bez kterych, jak znamo z dobrodruzne literatury, zadny zlatokop nedokaze celit denni nadenicine. Rovnez inspiraze je dulezita, proto se bere lahev rumu. "To do caje a k sachu," vysvetluji panove. Na me nalehani bereme taky zvonek. Jeho funkci je plasit medveda. Panska cast expedice dobre vi, jak mam z medvedu nahnano. Neviditelny vsudy pritomny medved je pro me spolehlivym strasidlem, vzdy po ruce a vzdy za zadkem.

Je sbaleno. Konecne vyrazime. Je slunecno, prijemne, nalada vyborna a ja se tesim na zazitky, na zivot v lesich a na hledani pokladu.

Po dennim putovani nas prasna cesta dovadi k Rudovemu srubu, ktery ma byt soucasne nasim domovem a zakladnou na ctrnact dni. Prestoze Ruda ma na srub "claim" (registrovane prechodne vlastnictvi), objevujeme kovovou cedulku, na ktere stoji uhledne vyskrabano hrebikem, ze Ruduv srub patri nejakym dvema lidem a ze pokud se clovek slusne chova, muze jej pouzivat. Fuj, to mi odlehlo! Misto samo o sobe vypada, jako z pohadky. Stary dreveny srub ma jen jedinou mistnost se dvema okny. Ponekud me desi, ze misto skla selesti v oknech zesileny igelit. Okamzite spojuji vuni vecere, ktera by se mohla igelitem linout, s hladovym medvedem, cihajicim ve tme v houstine. Ptam se Rudy, zda by to stvoreni dokazalo vstoupit oknem. "Jasne", rika Ruda. "Dyt je to inteligentni zvire." Ve srubu je dale dvojita postel, stul se dvema lavicema, kaminka a na zdi policka. Na to, jestli medved dokaze otevrit dvere na petlici, se radeji neptam.

Ruda jde bydlet do srubu, my stavime stan. "Byt vami," rika Ruda, "zacal bych si okolo stanu obcuravat kolo." A na muj prostoduchy vyraz dodava: "To, aby medved vedel, kdo je tady panem." Ze jsem v noci oka nezamhourila, neni treba dodavat. A tak si rano Ruda vyslouzil suche oznameni, ze se stehujeme dostanu.

Nejcennejsi cast tohoto claimu je ovsem kousek za srubem. Reka tam proteka skalnim zlabem a tvori tak prirodni past. Na jejim dne lezi podle Rudova znaleckeho posudku zlato v hodnote cokoliv mezi strasne moc a jeste vic.

Panove se zlatokopeckou drinou nikterak nepospichaji. Rekla bych, ze par dni vladne vylozene pohoda. Vsichni se citime v pustine, jako doma do te miry, ze hledani pokladu ztratilo svoji nalehavost. Poradame vypravy do blizkych I vzdalenejsich lesu a sbirame vzorky pro naseho geologa. Nekdy to obnasi probijeni se seci, jindy treba potykani se s bazinou. I bobri hraz jsme uz prechazeli. Vecer se vypraveji historky ze zivota a panove zacali hrat sachovy turnaj o cenu - o dalsi letenku kolem sveta.

Ja propadam naruzivemu rybareni. Jezdim tou vyhlasenou navnadou pstruhum primo kolem tlamicek.Ty vsak zustavaji zatvrzele zavreny. Zato much a komaru je dosyta a kousou, jako divi. Napada me, zda si Ruda nepopletl prisady. A nebo, co kdyz nelovim v tuni hloupych ryb? Ani vsudy pritomny medved neni k dopadeni. Jednoho jsme na svych toulkach zahledli, vzal vsak do zajecich driv, nez Ruda stacil sundat pusku. Nezbyva, nez si u ryzcu s ryzi vypravet o masitych pokrmech. Po nekolika dnech je nas navrat k prirode krute prerusen nakladaky, svazejicimi z utrob lesu drevo. Srub I okolni vegetace jsou razem pokryty vrstvou prachu, coz ponekud pripomina exkurzi do cementarny. Znecistena idylka nas najednou privadi k realite a pripomina, proc tady vlastne jsme. Navic listnate stromy u potoka zacinaji zloutnout a v noci prisly mraziky. Je nejvyssi cas zacit s potapenim v rece.

"Nejdriv musime nasbirat nejake vzorky," veli sef expedice a dodava, ze on se potapet nemuze, protoze ma poskozene usni bubinky. Bob tedy zapasi se suchym oblekem a pripravuje se do ctyrmetrove vodni hlubiny. Okamzite nastava rada technickych potizi. Tece mu do skafandru, nemuze se potopit a nefunguje kompresor, takze nemuze dychat. Po mnohych chytrackych vylepsenich a s batohem kameni na zadech nakonec mizi pod vodou. Vzorky vsak ulicnicky sklouzavaji z rovne lopaticky. V zlatokopeckem tabore zavlada zklamani a Ruda propada trudnomyslnosti. "Tak nam aspon vypravej!" vybizim ho nesmele. "Skemrej! Rekni prosim, prosim," chladi si Ruda zahu po dnesnim zlatokopeckem fiasku. Skemram, protoze vim, jak kouzelne jsou Rudovy historky. Zalezam az po bradu do spacaku. V kamnech praska drivi, jinak je vsude hluboke horske ticho. V seserelem srubu Ruda zacina:

"Nikdy jsem nevedel, jak byla stara. Sama tvrdila, ze nevi. Nebo mi to nechtela rict. No, snad uz nebyla pod zakonem. Byla docela hezka. Mozna prave proto, ze nebyla plnokrevna indianka. Cele dny mi varila a starala se o me. A kdyz jsem odchazel, brecela." "Kdo? Co?” prerusuji jej nedockave a vztycuji se ve spacaku. "Ale, moje indianska zena," vysvetluje Ruda. "Jmenovala se Black Kettle (Cerny kotlik).” "Prosim te, zacni od zacatku," pobizim netrpelive. "To jsem se jednou toulal v divocine na Yukonu a potkal jsem dva indiany. Mas cukr? uhodili na me. Naivne jsem rekl, ze jo. Razem jsem byl bez cukru, noze I pusky. No, vsechno mi vzali. Az pozdeji mi doslo, ze to je v kraji zvykem a ze pro indiana co je moje, to je tvoje a naopak. Tak jsem tam stal, jak holatko v trni a nevedel, co delat. Muzes jit s nami do vesnice, nabidli mi. Rekl jsem, ze jo. Konecne nic jineho mi nezbyvalo.

Prijeti v indianskem tabore bylo vlidne. Opravdu se delili o vsechno. Nazitri prede me postavili sedm divek. Hruza me obesla, nebot jsem si nejdriv myslel, ze si musim poradit se vsemi. Posleze jsem si ale uvedomil, ze se nejspis ocekava, ze si vyberu jednu. Vybral jsem si Black Kettle. Vsichni bylo spokojeni, protoze jako misenou indianku ji nikdo za moc hezkou nepokladal.

Dostali jsme stan a zacal manzelsky zivot. Indiani veri, ze muz bez zeny neni uplny. Zijou sice v monogamii, ale vernost neposuzujou nikterak prisne.

Indian, jak znamo, do prace nechodi, ale nenudi se. Stale se neco delo, celych ctyriavacet hodin. Indiani byli velmi hravi a zdalo se mi, ze vsichni meli plne kapsy vselijakych kaminku, ktere byli vzdy ochotni nabidnout ke koupi a stale je mezi sebou smenovali. V tabore se normalne zije ve znacnem neporadku, mezi vecma tak, jak indianum upadly od rukou. Ovsem vsichni milujou oslavy a oslavovat mohou kdykoliv. Jakakoliv necekana zaminka muze vest k oslave, ktera vypukne okamzite. Take nove veci je zaujmou. Ukazal jsem jim par karetnich kouzel a vypadalo to, ze bych se byl bez problemu stal samanem. Indiansky zivot je vsak velmi hlucny a nic nedelani prijde casem unavne. To mi nakonec zacalo vadit, ikdyz by me tam v pohode nechali do penze. Po ctrnacti dnech jsem Black Kettle rekl, ze bych se rad podival na blede tvare a ze zase prijdu. Z me vybavy mi vratili jen pusku a nejake minimum. Odesel jsem a od te doby jsem je nevidel." "Ty mizero, to jsi tam tu holku nechal cekat naveky?" castuji Rudu. "Tihle indiani putuji z mista na misto. Bylo by tezke je najit, ikdyby nekdo chtel," haji se Ruda. "Jestli se mi dnes bude zdat o indianskem lezeni, muzes za to ty," povidam a poroucim se do vecnych lovist.

Reputace vypravy je ohrozena. Ruda se pokousi odvratit zlatokopeckou kalamitu.A tak nam oznamuje, ze je potreba prozkoumat misto u jezera, v byvalem korytu reky. Zlato jsme tam nenasli, zato jsme malem prejeli medveda. Ani ted se Ruda nevzdava. Rika, ze je jeste jedno misto, kde zlato urcite musi byt. Je to ostruvek mezi pritoky reky Ominecy. "My tam pojedeme lodi a ty pro nas prijedes autem. To tedy pokud tady nechces byt dva dny pobyt sama, nez s lodi na zadech dopochodujeme zpatky." "Rodicko bozi! A vis, ze ja nemam ridicak?," artikuluji s nepredstiranou obavou. "Nevadi, vezmeme te do lesa na zkusebni jizdu." Panove me ubezpecuji, ze se neboji a hodnoti moji produkci znamkou: no, to by slo.

Bob a Ruda vyrazeji hned rano. Mame se potkat u mostu pres reku, zhruba 25 mil od naseho srubu. Sedim venku na spalku a snazim se zjistit casovy rozestup mezi drevarskymi nakladaky. Nerada bych pri sve krasojizde nejaky cestou potkala. Je mi jasne, ze ikdyby zdejsi prasna magistrala byla triproudova, stale bych mela dost prace se s privesem vyhnout dalsimu vozidlu. Nepojedu, napada me. Reknu, ze ta bomba nenastrtovala. Otocim klicem jen jednou a budu doufat, ze motor nenaskoci. Po zadech mi stekaji potucky poutu. Koukam na hodinky. Je cas jet. Motor okamzite spokojene brumla. Pomalu se s Ponorkou a privesem plouzim pres mustek nad srubem. Svitim, drzim se na spravne strane silnice, trpim, ale jedu. Obeslo se to bez dopravni zacpy, ikdyz jsem cestou potkala sedm nakladaku. Jen tricko mam propoceno.

Drepim u reky a ryzuji horninu. V panvicce se trpyti nekolik zlatych zrnek, nejaky beryl, par rubinku a turmalinku. Mraz me obchazi pri pohledu na cerstve medvedi stopy v bahne. Pro boha, rikam si, vsechno, jen ne medveda. Skrabani kovoveho dna lode o sterk v rece ohlasuje, ze panove prave dorazili. V jejich vzorcich je tentoktrat zlatych supinek o trochu vic.

U kolinek s dusenyma losima jatrama, ktere jsme dostali od tri kanadanu, lovicich v lese, meditujeme o tom, jak jsme tu prirodni past u srubu odbyli. Vzdyt vlastne ani nevime, jestli tam ve vode nakonec poklad nelezi. Rozhodnuti je chlapske. Prece neodjedeme, dokud neudelame dustojny zlatokopecky pokus s nasazenim plne mechanizace.

Ruda vysvetluje, ze jsou zapotrebi tri lide: potapec, strojni inzenyr a vrchni dohlizitel. Inzenyr nakopne na sousi kompresor, kdyz vidi, ze se potapec dusi. Dohlizitel pilne odnasi zlate nugety od propiraci linky a pritom dohlizi, aby ho s tim pokladem nikdo nevidel. Nebylo by prece moudre rozpoutat novou zlatou horecku. Vybalily se vsechny trubky, trubice, kasliky, plovaky a koberecky, motory, nasavaci hadice a propiraci linka. Na rece razem vyrostla montazni dilna i vyzkumne zlatokopecke pracoviste.Bob se znovu obleka do potapecske vybavy a opet prekonava mnozstvi technickych problemu. Zlatokopecka drina trva nekolik hodin.

Vecer je ve srubu ticho, ze by se dalo krajet. Vsichni sedime u stolu, zraky upreny na skopek pred nami. Neni v nem vecere, ale zhustena hornina, vydolovana z reky a predzpracovana mechanizaci. Trpyti se v ni zlate vlocky a nekolik kulicek rtuti. Ruda znalecky hodnoti, ze neco v tom bude. Rtut je vsak neklamnym dukazem toho, ze se prirodni past uz o sve poklady s nekym rozdelila. Nikomu neni prilis do reci. Jeden po druhem pak brebentime, ze mame smulu, ale ze nevadi, ze jsme na pohodlny zivot uspesnych bohatych zlatokopu stejne nebyli mentalne pripraveni.

Je krasne cerstve rano, utery 13. zari. Zacali jsme balit. Vkrada se nostalgie. Zili jsme v te divocine v primitivnich podminkach v uzasne pohode. Zustat tady vsak nejde. Srub brzy mizi z dohledu. Po nekolika hodinach jsme zpatky na farme u naseho geologa.

"Tak se pochlub, Rudolfku," vita nas vsechny Celda. Ruda mi ceremonialne podava malou lahvicku. Vznasi se v ni ve vode asi 3gramy zlatych vlocek. "To je pro tebe, za prokazane dobrodruzstvi a tezkou praci," povida. Jsme pohnuta temer k slzam.A Bob dodava: "Jeden muj horolezecky partak byl pevne presvedcen, ze kazdy clovek by mel v aspon jednou v zivote hledat poklad…" "A co takhle aspon jednou zbohatnout? Ne najit zlatych vlocek za tricet dolaru!" prerusuje Celda. "Panove, nebudte troskari. Vzdyt my jsme tech pokladu na jeden zatah nasli hned plnou naruc," hodnotim vysledek expedice.