Žena, která nám poslala svoji povídku/pohádku - vyberte si sami - zcela určitě také patří k lidem, kteří poznali hořkost z poznání lidské povahy. Snaží se ale přetransformovat své negativní pocity do literární formy. Nakonec - posuďte sami, autorkou povídky je Anita:

Bylo-nebylo?!

Byl jednou jeden mladý a krásný pár. Ona byla mlaďoučká, nesmělá a milá, on byl blonďáček s modrými očima, který ji uchvátil svým šarmem. Jejich lásce moc nebylo přáno, jeho maminka čekala bohatou nevěstu, ale její maminka byla vdova, která měla hodně dětí. Vzali se i přes všechny problémy a měli se moc rádi. Narodili se jim postupně 3 děvčátka. Dvě za sebou, třetí až po deseti letech. On si moc přál kluka a tak když se narodila ta poslední, prohlásil s úsměvem, že je to chlapeček, ale bude se jmenovat Janka, podle rozhodnutí celé rodinky. I když ty dvě starší byly relativně za sebou, moc si nerozuměly. Každá měla jinou povahu, mladší citlivější, starší průbojnější, tvrdší. Nejmladší bylo dopředu vždy vše odpuštěno. Nebylo na ni totiž už dost času. Rodiče si postavili rodinný domek ze zahrádkou, opravili starou chalupu po babičce. Pořád něco dělali, život jim utíkal jako voda. On byl v práci i v soukromí oblíbený pro svou přímočarou povahu, nikdy si nestěžoval, i když měl potom zdravotní problémy. Ona doslova dřela na domečku, v práci, starala se o svou starou matku a o děti, pak pomáhala dětem s jejich dětmi. V živote toho dobrého moc neužili, ale jejich život byl příkladný. Všude spolu, všechno řešili vzájemnou dohodou. Děvčata se chvílemi měli moc rády, jindy zase měly různé problémy, jako všude v rodinách. Vcelku to všechno a všem klapalo o.k. Když se ztratil on, tam, odkud není návratu, zhroutil se ji svět. Jenom díky svým dětem se postupně z toho dostávala. Domek měla na půl s nejmladší dcerou. Ty dvě bydlely v paneláku. Na chalupu se chodilo podle potřeby. Až po letech se majetek po otci stal jablkem sváru. Ta jedna holka z paneláku najednou zjistila, že relativně nic z toho nemá /obě se vzdaly všeho ve prospěch matky vlastně na její návrh/. Blížila se k důchodovému věku, pomáhala svým dětem jak mohla a najednou byla téměř na mizině! Začala si tvrdě klást podmínky, co všechno chce. Postupně získala víc a víc. Svou krutou povahou ale ztratila přízeň matky i sester. Kdyby tak žil tatínek, co by tomu asi tak řekl? Ne, tak to přece nemůže skončit v jedné rodině, která žila v podstatě dobře. Musí se najít nějaké přijatelné řešení. Pořád nebyl čas ani chuť, aby se zbytek rodinky sešel a domluvil. Takže, co závěrem? Dát hlavy dohromady, říct své pro i proti a dojít ke zdárnému konci této rodinné kauzy. Věřím, že to vyjde. Takových podobných případů je určitě dost. Lásky mají v sobě všichni na rozdávání, jenom ji nasměrovat tím správným směrem. Co říkáte? Je to pohádka nebo skutečná realita života? To nechám na Vás.