Co čteme rádi?

Řekli jsme si, že se s vámi podělíme o naše oblíbené knihy či autory, třeba vám některý z našich tipů udělá radost...

    Alena

Čtu hodně a všude, kde se dá. Nejsem zaměřená na jeden žánr. Pokud bych měla začít u klasika, mým oblíbeným autorem je Karel Čapek, hlavně tvorba pro děti, povídky, romány a zvláště cestopisy. V těch se projevuje jako fundovaný znalec umění, ale přesto dokáže popsat své dojmy např. z Itálie jako okouzlený laik a přiblížit svoje zážitky z cest tak barvitě a poutavě, že čtenář všemi barvami, vůněmi a dojmy přímo žije.

Ráda prožívám s lidmi, kteří z nějakého důvodu opustili rodnou zemi a usadili se jinde, jejich sžívání se s jinou realitou. Tam patří třeba povídání Hany Parkánové-Whitton Jak si vypěstovat na anglické zahrádce českého trpaslíka, Rok v Provence Petera Mayleho nebo Merde!, zážitky Angličana Stephena Clarka v Paříži.

U detektivního žánru dávám přednost před nerváky s potoky krve příběhům poněkud psychologičtějším, které reprezentují např. současní severští autoři.

A o Vánocích se ponořím do staropražských idylek Ignáta Herrmanna, které přesně zapadají do poklidné sváteční atmosféry.

     Eva

Mým oblíbeným autorem je americký spisovatel Henry Denker. Jeho tvorba je rozsáhlá. Kromě románů napsal i několik divadelních her. Ve všech svých románech se Denker zaobírá lékařskou nebo právnickou etikou. Vždy jde o silný příběh člověka, kterého sled událostí dožene před osudovou volbu či nutnost prokázat správnost svého úsudku a chování.

Děj jeho románů je napínavý a vždy jej doplňuje hluboká znalost lékařské či právnické problematiky. V našem fondu máme k přečtení např. romány Lékaři, Chybná diagnóza, Volba, Doktorka, Šance, Nejtěžší zkouška a také dva příběhy z právnického prostředí - Labyrint a Slepá spravedlnost.

     Jana

Čtu v podstatě cokoliv, snad jen s výjimkou sci-fi. Zajímají mě různé žánry i různá období. To, po jaké knize sáhnu, záleží na náladě. Ráda čtu ruské klasiky – Bulgakova, Tolstého, Čechova. Širokost ruské duše a mentalita tohoto národa mi jsou velmi blízké. Čechovovy divadelní hry jsou pro mě navždy spjaty s četbou zajímavých a ve své době i nových teorií pánů Stanislavského a Němiroviče-Dančenka, zakladatelů Moskevského uměleckého divadla, které ostatně proslulo zejména inscenacemi Čechovových her.

Pokud jsem unavená, sahám po povídkách: Viewegh, Šabach, Obermannová, Pelc a nepřekonatelní Šimek s Grossmannem. Důležité místo v mé knihovně patří duchovní literatuře, zejména pak přednáškám profesora Tomislava Ivančiče. Své "vnitřní dítě" čas od času opečovávám četbou Gabry a Málinky, Káji Maříka a víly Amálky. Z poezie preferuji blues Václava Hraběte, nepohrdnu Jáchymem Topolem a nonsensová poezie Emanuela Frynty je skutečný top.

     Jiřina

Ráda cestuji a poznávám nové kraje a život lidí v nich, proto taky ráda čtu cestopisné knihy. Počínaje cestopisy od Karla Čapka s jeho úžasnou češtinou, přes postřehy z Francie Jana Šmída, z Afriky, Indie a Izraele od Pavly Jazariové, až po románově zpracované příběhy, většinou žen, které se přestěhovaly za svými životními partnery do cizí země a vtipně a s nadhledem líčí své zážitky.

Takové jsou například dvě knihy Marleny de Blasi, Američanky provdané za Itala, v knihách "Tisíc dnů v Benátkách" a "Tisíc dnů v Toskánsku". Při četbě se navíc sbíhají sliny u vyprávění o kulinářských experimentech doplněných recepty.

Češka Hana Parkánová-Whiton popsala své zabydlování v malé vesničce u Oxfordu v laskavé a vtipné knize "Jak si vypěstovat na anglické zahrádce českého trpaslíka"a do třetice se dobře čte "Deník kanadské manželky" od Vladimíry Johnston Machové.

Kromě cestopisných knih ráda čtu také životopisy slavných umělců. Nezapomenutelný čtenářský zážitek ve mě zanechal vlastní životopis "Tajný život Salvadora Dalího" a životopisný román Kate Bravermanové "Zaříkávání Fridy K" o pohnutém osudu mexické malířky Fridy Kahlo.

     Lidka

Je to možná paradoxní,ale pro mě je těžké označit nějakou knihu za tu nej-nej-nej, možná i proto, že jsem jich nepřečetla zrovna málo. Ale něco bych doporučit mohla, takže nabízím: Ságu rodu Forsythů – pro nádherné používání jazyka a slohu, pro tu opatrnou laskavost, se kterou se John Galsworthy dopouští lehounkého násilí na naší schopnosti vychutnávat si vycizelované věty, složené z mnoha slov a podložené ne balastem, ale myšlenkami a city. Ságu nabízím i pro široce rozvětvený příběh, zaplněný ne postavami z papíru, ale lidmi, kteří mohou žít i vedle nás v paneláku, jen to o nich nevíme. Četba této ságy vyžaduje, abychom se jí zcela oddali a když pak knihu odložíme, jsme citově i myšlenkově a názorově mnohem bohatší ...stejně tak jako po četbě mého milovaného Harryho Pottera, knize, která kromě kouzelného děje samotného přikazuje svým čtenářům, že nelze zůstat lhostejným, když nás potká zlo, ať v podobě mocného čaroděje nebo nevychovaného spratka či téměř všemocného úředníka. Ne vždy v boji proti zlu je možno zvítězit, ale není možné je ignorovat, ať je nám 14 let nebo třeba 60. Myslím si, že za nějakých 20-30 let se tento sedmidílný příběh J. K. Rowlingové stane součástí světové literatury. A nakonec – Chalíl Džibrán- Prorok. Kniha, kterou znám téměř nazpaměť a která dokáže svou moudrostí a poetickou formou mou dušičku, rozvibrovanou náročnou dobou ujistit o tom, že vše je v pořádku, protože my lidé jsme stále ve své podstatě stejní, ať je doba jakkoliv náročná a hektická.

    Lucka

Od dětství mám velmi ráda knihu Bylo nás pět Karla Poláčka. Jako dítěti mi ji předčítal můj dědeček. Sama jsem ji poté četla mnohokrát.

Když jsem poprvé přečetla historický román Kámen a bolest od Karla Schulze, okamžitě se zařadil mezi mé nejoblíbenější knihy, kam patří také romány Františka Kožíka, a to především jeho Největší z Pierotů.

Nedám dopustit na anglické autorky klasických detektivek – Agathu Christie a P. D. Jamesovou. Také romány Maeve Binchyové stojí vždy za přečtení, stejně jako Diane Chamberleinové a Joanne Harrisové.

     Pavel

Když čtu, tak si chci odpočinout a pobavit se, někdy také trochu poučit. Mám rád především povídky, fejetony, humoristické romány a cestopisy. Jedna z nejlepších knih z našich luhů a hájů je pro mne už asi navždy Saturnin od Zdeňka Jirotky, kde se člověk skvěle baví téměř na každé stránce. Dále bych jmenoval klasiky českého fejetonu Rudolfa Křesťana, Ivana Krause, Karla Kyncla a Václava Větvičku – u těch se člověk pobaví i poučí.

Z dalších pro mne čtivých autorů románů či povídek jsou to třeba Jan Hromek nebo Zdeněk Šmíd. Co se týče cestopisů – těch dobrých je celá řada, baví mne především ty, které nejsou jen suchým výčtem zajímavostí, jsem rád, když se něco děje. Autoři jako Jan Šmíd, Vašek Vašák, Petr Horký, Jan Šťovíček, Jan Vlasák nebo Jiří X. Doležal a další jsou možná známi i vám. Pokud se mám zastavit u cizích autorů, nedá mi to nejmenovat Jan Karonovou a její ságu o městečku Mitford. Je to velice příjemné a klidné čtení kde osudy hrdinů jsou podány tak, že vás nenásilně vtáhnou přímo do děje a vy přemýšlíte, jak to bude dál. Stejně tak to umí třeba i Peter Mayle - Rok v Provenci a obzvláště jeho až detektivní romány Honba za Cézannem či Dobrý ročník. Někdy sáhnu i po poezii (no spíš po kratších básničkách) - Pavel Šrut a Jiří Žáček, ti vědí, jak rychle zvednout náladu...

     Petra

Knihy si vybírám podle nálady. Pokud se chci potěšit a popřemýšlet si, čtu poezii. Nedám dopustit na Jana Skácela, "básníka ticha". Téměř nepřetržitě a pořád dokola čtu některou z jeho sbírek. Nejbližší je mi sbírka Naděje s bukovými křídly. Obdivuji též poezii Jaroslava Seiferta, Vladimíra Holana, J. H. Krchovského. Z prozaiků si mě jednoznačně získal Milan Kundera. Obzvlášť zdařilý je jeho román Nesnesitelná lehkost bytí.

Po celý život se vracím k jedné knize, a to k Malému princi od Antoine de Saint - Exupéryho. Vždy v ní "najdu" něco nového, doposud neobjeveného.

Pokud si chci u knížek odpočinout, nebráním se zdařilejším románům pro ženy, cestopisům, naučným encyklopediím, komiksům...

     Yveta

V dětství jsem milovala knihu od Amálie Kutinové Gabra a Málinka, přečetla jsem celou sérii, všech pět dílů a to několikrát. Barunka z Babičky Boženy Němcové byla inspirací pro jméno mé dcery.

Ze světové klasiky se mi hodně líbil historický román Victora Huga Chrám Matky boží v Paříži. V současné době čtu pouze literaturu populárně naučnou.